Intuice – návod k použití
„Intuice, stejně jako vlk, má drápy, jež roztrhají a přidrží, má oči, které
vidí skrz ochranné štíty persony, má uši, které slyší dál než běžný lidský
sluch.
S těmito úžasnými duševními nástroji přebírá žena bystré a předvídavé
zvířecí vědomí, které její ženskost prohlubuje a tříbí její schopnost
sebevědomě se pohybovat ve vnějším světě.“
- Clarissa Pinkola Estés, Ph.D.
Je vcelku jedno, jestli ji budeme nazývat šestým smyslem, božským vedením nebo vnitřní divoškou. Důležité je pochopit, co to vlastně intuice je.
Intuice je ona moudrá část našeho podvědomí, která má pečlivě uschovány tisíce zkušeností a znalostí a z nich čerpá. A smyslem její existence – jejím jediným cílem – je ochránit nás a dovést nás k tomu, po čem toužíme.
Tenhle neocenitelný kompas v sobě nosí každá z nás. I ty a ty a ty, má úžasná sestro, která si teď říkáš: „Hm, já teda bohužel fakt ne…“ Intuici má každá žena. Bohužel jí ale mnoho z nás neumí naslouchat.
Důvod je prostý. Už od dětství nebyl náš vnitřní hlas brán příliš vážně. Co chceme nebo jak se cítíme, nikoho moc nezajímalo. A co je ještě horší, byly jsme učeny, že pravdu má především externí autorita (rodiče vědí, co je pro nás nejlepší; společnost ví, čeho máme chtít dosáhnout…). A tak hlas intuice slábnul víc a víc… Nezmizel, stále tam je. Jenže mnohé z nás už ho prostě neslyší.
Abychom hlasu své intuice vrátily původní sílu, je naprosto zásadní znovu začít naslouchat sama sobě. Začít se ptát sama sebe, „jaký z toho mám pocit / co bych skutečně chtěla já…“, a pak se podle toho zařídit. S každým dalším krokem, který uděláme v souladu se svou intuicí, bude její hlas sílit. Pokud se ji ale opět rozhodneme ignorovat, bude její hlas znovu slábnout.
Ano, v podstatě to znamená přestat vzhlížet k externím autoritám a jako největší autoritu svého života vnímat samu sebe. A když se tak stane, když se začneme rozhodovat podle toho, co samy cítíme, že je správné, stane se jedna úžasná věc – začneme samu sebe respektovat.
Na férovku přiznávám, že tenhle proces – tuhle změnu – okolí nepřijímá vždycky snadno (zejména pokud byli všichni zvyklí, že jsme poslouchali je). Potřebují čas zvyknout si / naučit se to respektovat. Pokud se ale najdou lidé, kteří i po delší době odmítají naše rozhodnutí, pocity a názory brát v potaz, dost dobře to ukazuje, nakolik nás vlastně berou vážně jako osobnost nebo jestli jsou schopni partnerského (ne na dominanci a submisivitě založeného) vztahu.
Jak se ale do takového bodu dostat, pokud svou intuici neslyšíme vůbec?
Intuice s námi komunikuje dvěma způsoby – skrze pocity a skrze naše myšlenky. Pokud ji tedy nevnímáme vůbec, je určitě lepší začít u těch pocitů. (Mám z toho dobrý/špatný pocit; cítím, že to chci/nechci udělat…) Po takovém pocitu se sice může dostavit strach, který se nás snaží stáhnout zpátky, ale ten pocit sám o sobě je čistý – je jasný.
Začít naslouchat své intuici skrze ten hlas v naší hlavě je už trošku (no spíš o dost) náročnější. Abychom mezi všemi myšlenkami rozpoznaly hlas intuice, je potřeba poznat samu sebe. Celou. Se všemi traumaty i se všemi hnisajícími ránami, které jsme do teď tak pečlivě zahrabávaly. Je potřeba prozkoumat i ty nejtemnější místa naší duše.
Pak zjistíme, že některé myšlenky vlastně vůbec nejsou naše (jsou jen vštípené do naší hlavy). A jiné jsou zase následkem nevyléčeného zranění, které nám v minulosti někdo způsobil. Nebo že jde jednoduše o hlas našeho strachu.
Já vím, fakt to nezní lákavě. Ale můžu vám, mé milované sestry, zaručit, že to rozhodně stojí za to! Nejen proto, že ta krása, která se skrývá za našimi stíny, je absolutně dechberoucí (a to mi věřte, že je!), ale i proto, že jde o přesně ten proces, při kterém se rodí sebeúcta a láska k sobě samé.
V neposlední řadě by bylo určitě dobré zmínit, co se může stát, pokud se ocitneme na cestě, která je pro nás nebezpečná nebo která je na kilometry vzdálená tomu, po čem skutečně toužíme…
Jak jsem psala, i když naši intuici neslyšíme, stále tam je. A v takových chvílích bude doslova běsnit. Nepřestane škrábat, dupat a vrčet, jen abychom ji už konečně vyslyšely. A my z toho – z té snahy neslyšet to – můžeme doslova šílet. Velmi výstižný příklad je příběh ženy, kterou doslova sžíral pocit, že ji její manžel podvádí. Její muž – její externí autorita − ji samozřejmě ujistil, že to je naprostá blbost, ale ona šílela dál. Tak moc, až ji to dohnalo k pravidelným návštěvám psychologa. Dnes už k psychologovi nechodí. Ukázalo se totiž, že ji její muž skutečně podváděl, a tak se rozvedla.
Intuice je naše moudrá matka, která nás učí a vede k tomu, abychom byly skutečně šťastné. Je to chrabrý rytíř, který nás chrání před vším, co nám chce ublížit. Je to ta nejlepší přítelkyně, která bude dřít 24 hodin denně, jen abychom ten náš společný projekt – život − vytvořily nejlépe, jak to je vůbec možné. Stačí naslouchat…

foto: Marketa Novak – Photographer
AUTOR: Diana Průšová 2018