Když nás vlastní síla ničí…

Nevěřím, že existují slabé ženy. Může nám někdy dojít dech. Můžeme dojít do bodu, kdy nevíme kudy dál a prostě musíme počkat, až se zas vyjasní. Může nás vlastní síla (přesněji zodpovědnost, kterou s sebou nese) vyděsit. Nebo můžeme být prostě manipulovány, abychom uvěřily, že jsme slabé… Ale každá z nás v sobě nosí velkou sílu, která nikdy nezmizí!

A není to jen tak ledajaká síla. Není to sval, který uzvedne 100 kg, nebo pěst, která dokáže zlomit kost. Naše síla se spíš podobá větru – živlu, který může být jemný, osvěžující, osvobozující, ale zároveň se dokáže proměnit ve všeničící hurikán. Musí se nás kvůli tomu svět bát? Na to je jednoduchá odpověď: musí se svět bát každého muže, který má svalnatou postavu nebo ovládá nějaké bojové umění? Nu, myslím, že každý se nejdřív takovému muži podívá do očí a až pak soudí, jestli je hrozbou. A se ženami je to stejné. Pokud je duše člověka zdravá, zdravě využije i svou sílu.

Ženy mají navíc tu výhodu, že díky své empatii vidí svět z mnohem větší perspektivy než muži. Mnohem snáze nacházíme skutečné příčiny problémů a mnohem lépe si uvědomujeme celou škálu následků svých činů.Navíc – snad právě proto, že jsme to my, kdo ve svém těle dokáže stvořit nový život – lépe chápeme cyklus života-smrti-života. Ač se nám to mnohdy nelíbí (a ne vždy se podle toho rozhodneme), lépe chápeme, že někdy musí jedno zemřít, aby se druhé mohlo zrodit. Právě proto si dvakrát rozmyslíme, než z jemného vánku uděláme hurikán.

Problém ale nastává (stejně jako u mužů), když naše duše trpí. Pokud se cítíme svým životem podvyživené, pokud jsme sevřené klecí předsudků či povinností, nebo jsme prostě schytaly až příliš jedovatých ran, ani tehdy naše síla nezmizí. Ztratíme ale schopnost uvědomovat si ji. V kombinaci se ztrátou empatie (většinou první obranný prostředek) pak zároveň i ztrácíme schopnost vidět, co skutečně svou silou způsobujeme.

Je paradoxní, že první, proti komu žena v takovou chvíli svou sílu obrátí, je ona sama. Všechny známe ty případy, kdy žena zarytě a mnohdy až agresivně brání své – naprosto zjevně jedovaté – rozhodnutí / způsob života / ortodoxní víru… Křečovitě se drží své klece a cení tesáky na každého, kdo by se jí pokusil přistrčit klíč.

- Mluvím tu o ženách, které hlásají, že je naprosto v pořádku, když muž ženu kontroluje na každém kroku, rozhoduje, s kým se smí bavit, čemu se má věnovat… protože tohle je přece znak opravdové lásky. Nebo dokonce osočují oběti domácího násilí, že toho chudáka chlapa vyprovokovaly a on tak přehnaně reagoval jen proto, že přeci tak moc miluje.

- Mluvím o ženách, které například náruživě brojí proti feminismu, protože ohrožuje tradiční model rodiny „slabá žena, která za své štěstí vděčí silnému muži“ (je fascinující sledovat, s jakou silou taková žena toto přesvědčení hájí).

Ale pravda je taková, že vůbec nemusí jít o tak extrémní případy. Stejně tak se to týká těch z nás, které se vší vervou například obhajují svou smůlu a neštěstí jako něco, s čím se prostě nedá nic udělat. Společný ukazatel je zřejmý – ta ohromná síla, kterou se samy sebe snažíme oklamat.

Jenže naše moudrá intuice nikdy neztichne a naše divoká podstata nikdy nepřestane toužit. Něco uvnitř nás bude škrábat, dupat, vrčet, všemi možnými způsoby bude upozorňovat na jedno – něco je špatně. A čím víc nám vlastní sebeklam bude ubližovat, tím urputnější tahle vnitřní vzpoura bude (není nijak výjimečné, že se projeví i na našem fyzickém zdraví).

Tohle je ten moment, kdy přesvědčit sama sebe nestačí. Musíme přesvědčit i všechny kolem, aby nám jejich souhlasné kývání pomohl ten hlas v nás umlčet. Opravdovou diskuzi ale odmítáme. Buď hbitě argumentujeme (aniž bychom se nad slovy toho druhého vůbec zamyslely) s jediným jasným cílem – vyhrát, nebo rovnou odpovíme agresí, aby se příště už nikdo nepokusil říct to, co prostě slyšet nechceme, a aby všichni kolem jen přikyvovali.

Vlastně to není tak nepochopitelné. Někdy je ten sebeklam příliš velký, někdy už nejde říct: „Jo to byla blbost, jedeme dál…“ Vždyť jsme za něco bojovaly, něčemu jsme věnovaly ohromné úsilí a mnohdy i velkou část života! Najednou si přiznat, že to bylo zbytečné, že nás ovládal strach nebo ego. Nebo že to my jsme bojovaly „za temnou stranu“, že jsme možná někomu vážně ublížily… A na konci toho všeho – prvotní příčina. Krvácející hnisavá rána, kterou jsme od samého počátku nechtěly vidět.

Jak jsem řekla, nevěřím, že existují slabé ženy. Věřím, že každá žena má potenciál porvat se s temnotou. Překročit tmavá místa své duše, aby konečně uviděla, jak krásná ona sama je, že to temné je jen následek jejích nevyléčených ran.

Ano, někdy je to fakt těžké a můžeme potřebovat pomoct, ale pokud se opravdu rozhodneme vyléčit svou duši, je to předem vyhraná bitva. I když třeba dlouhá a namáhavá… je vyhraná! A ano, někdy jsou rány vážné hluboké a můžou po nich zůstat jizvy. To ale nevadí, protože zjizvená kůže je silnější než zdravá – odrazí se od ní mnohem víc. A my tuhle sílu můžeme využít pro pomoc dalším sestrám, které bojují s tím samým, s čím jsme bojovaly i my.

Zenska sila

foto: Marketa Novak – Photographer

AUTOR: Diana Průšová 2018