Opravdu potřebuje žena k životu muže?

„Ty se nechceš vdávat? Ty chceš zůstat sama?“
„A co je nového u tebe, už sis někoho našla?“
„Když se budeš takhle chovat, zůstaneš na ocet… zůstaneš sama!“

… jinými slovy, najít si životního partnera je norma – něco, co se od každého člověka (ženy i muže) očekává.

Na férovku si přiznejme, že muži jsou z tohoto pohledu chápáni jako kořist, kterou je potřeba dostat do chomoutu, a ženy jako ty, které si mají najít manžela. Ideálně do třicátého roku svého života (později by totiž čelily nařčení, že je s nimi něco špatně).

Tohle bylo pochopitelné v dřívějších dobách, kdy žena neměla žádná práva a nesměla vlastnit žádný majetek. Pak skutečně potřebovala muže – ideálně dobrého muže – aby mohla normálně žít. Ale dnes je to jen příčinou mnoha nešťastných manželství.

Nepochybuju, že když se potkají dva lidé, kteří si dokážou být opravdovými partnery (opak toho, když žena plní úlohu náhradní matky nebo když si muž hraje na absolutního vládce svých poddaných − ženy a dětí), můžou vytvořit něco nádherného. Můžou čerpat energii z doslova kouzelných něžných i vášnivých okamžiků. Můžou jeden pro druhého vytvořit další bezpečné prostředí – záchytný bod – pro chvíle, kdy jednomu prostě není hej. Ale skutečně musíme najít „druhou polovičku“, abychom se cítily úplné, abychom mohly být šťastné? Já si myslím, že ne.

Pravda, můj postoj k milostným vztahům je hodně odlišný od postoje většiny lidí… Ale i tak jsem přesvědčená, že žena potřebuje nejprve umět být šťastná sama – zjistit, kdo je a co od života chce, najít svou životní cestu a vydat se na ni – než může svoje štěstí znásobit s partnerem. Když totiž přeskočíme tenhle krok, může to mít (a mnohdy i má) několik zlých následků.

Například si můžeme myslet – tak jak nám to vysvětlili všechny romantické knihy a filmy – že jen vztah nás učiní opravdu šťastné. A tak nakonec máme super chlapa, a pokud nejsme šťastné, nechápeme to. Nechápeme, proč nás ON nedělá šťastné. Dáváme do vztahu víc, chceme, aby on do něj dával víc, posouváme ten vztah na další a další úrovně… a někdy trvá i pěkných pár let, než nám dojde, že štěstí – to skutečné trvající štěstí – nenajdeme někde venku, ale v nás – v tom, jak moc nás naplňuje život, který žijeme.

Nebo můžou náš výběr partnera motivovat spíš naše strachy než skutečné souznění duší… Všechny to víme, dětství a dospívání nikdy není úplně dokonalé. Každá z nás si z něj odnesla více či méně traumat a vzorců, které je nutné zpracovat, jestli se jimi nechceme nechat omezovat do konce života.

Samozřejmě že je snazší najít si partnera, který vyplní temná zákoutí naší duše. Bude nám například dodávat sebedůvěru, bude nám dodávat sílu, abychom šly za svými sny… To přece nezní špatně, že? Jenže pokud použijeme někoho druhého k zalátání těchto temných míst, pokud takto z někoho uděláme nedílnou součást svého štěstí, strach ze ztráty na sebe nenechá dlouho čekat. A to je nejlepší recept na překračování svých hranic – na to přestat být sama sebou.

Snad ještě horší případ pak je, když si z dětství neseme opravdu jedovaté vzorce chování. Jeden (i když extrémní) příklad za všechny dávají dívky, které celé dětství sledovaly, jak jejich matka odevzdává všechno, čím je, svému agresivnímu manželovi. Důvod, proč musí taková dívka nejdříve najít vlastní sebeúctu a zjistit, co doopravdy od života chce, asi není třeba nijak rozebírat.

Je ale smutné, že společnost – přesněji ta předpotopní norma – nám v takovém postoji spíš škodí, než aby pomáhala. Vždyť kolikrát už musela každá svobodná žena odpovídat na otázku, jestli si už někoho našla a kdy bude mít děti nebo proč nikoho nemá. A čím je starší, tím soucitnější pohledy následují. Proč? To je jednoduché, pokud nemá partnera, je sama… bez ohledu na to, kolik skvělých lidí okolo sebe má. Že je to hloupé? Souhlasím.

Kdysi jsem slyšela větu „já tě nepotřebuji, já tě chci“. A to je, myslím si, ideální stav, ze kterého začínat milostný vztah. Z momentu, kdy vím, že toho člověka nepotřebuju, vím, že můžu žít šťastně a spokojeně i bez něho, ale chci s ním být. Takové vědomí totiž dává ohromnou svobodu. Likviduje všechny strachy, až nakonec skutečně zůstane jen čistá láska.

Skutecne potrebuje zena k zivotu muze

foto: Simona photo Praha

AUTOR: Diana Průšová 2018