Skutečně je důležité odpouštět?

„Opakuj po mně: žádné odpuštění nikomu nedlužíš. Snad jedině sobě.“
– Amanda Lovelace

Často slýcháme, jak důležité je odpouštět. Že odpuštění tomu, kdo nám ublížil, je jediná cesta jak se s traumatizujícím zážitkem vyrovnat. No, já si to nemyslím. Jako jasně, pokud nám někdo nechtěně rozbije telefon, je určitě na místě mu odpustit. Ale existuje také celá řada případů, kdy nám někdo ublížil úmyslně / aby z toho něco získal / protože mohl… a tehdy podle mě nemá smysl ztrácet snahou mu odpustit.

I když se často opakuje, že odpuštění neznamená schvalování činu, myslím, že tu příchuť to bude mít vždycky. Někde hluboko stejně budeme mít pocit, jako bychom říkaly: „to je v pohodě, nic se nestalo…“. Jenže někdy se vážně stalo a s daným člověkem prostě už nemůžeme jednat jako dřív. Tvrdit pak, že máme jednoduše odpustit, zní jako ohromná neúcta k našim pocitům a zlehčování toho, co se stalo. Navíc, v těch obzvláště vážných případech, by to asi vyžadovalo velkou dávku sebezapření a to je vždycky cesta do pekel.

Na druhou stranu ano, pokud v sobě máme sžírající zlost, nenávist, pocit nespravedlnosti, nemůžeme to dostat z hlavy… je nutné to nějak zpracovat, abychom mohly jít dál. Tou cestou ale podle mě není odpuštění onomu člověku, ale paradoxně sama sobě.

Zní to naprosto šíleně! Proč bych pro všechna božstva měla odpouštět sobě? Vždyť v tomhle příběhu jsem já ta oběť! Nu protože chtě nechtě v nás vždycky bude hlodat myšlenka, jestli jsme tomu nemohly nějak zabránit. Jestli jsme neudělaly nějakou chybu. A pokud si – byť někde hluboko – budeme myslet, že mohly, výčitky nás budou sžírat, dokud si je nepřipustíme a nezpracujeme je. Proto je dobré podívat se:

- Jestli například za oním „Jak mi to mohla udělat? Vždyť jsme kamarádky takových let!“ není schováno „Jak jsem mohla být tak naivní, vždyť vím, jaká je!“.

- Jestli za „Jak se ke mně může takhle chovat, jak může být takový hajz?“ není schováno „Jak jsem mohla dovolit? Jak to, že jsem neviděla, jaký je?“ nebo „Tušila jsem to! Proč jsem se jenom neposlechla?“.

- Jestli za „Jak mě mohl uhodit? Vždyť jsem matka jeho dětí!“ není schováno „Jak jsem mohla dovolit, aby moje děti museli tohle zažívat? Jak jsem jim mohla dát takového otce?“.

Tady ale hlasitě zdůrazním: i když tyhle výčitky máte, v žádném případě nenesete odpovědnost za to, co daná osoba udělala! Ne, příležitost nedělá zloděje. Každý nese odpovědnost za své činy a stejně tak i veškerou vinu.

Nicméně pokud tyhle výčitky vůči sobě sama máme, cítíme, že jsme zklamaly samy sebe a svoje hodnoty, že jsme se zradily… je potřeba tenhle pošramocený vztah sama se sebou napravit.

První krok, jsme učinily už tím, že jsme si to přiznaly. Že jsme si vyslechly všechny ty výčitky, které nám naše zraněná část nás chtěla říct. A ano, já vím, není snadné vyslechnout si všechna ta „jak jsem mohla být tak hloupá a naivní! jak jsem se mohla tak zradit! jak jsem jenom mohla!“. Ale milované ženy, sestry, už jen tímhle jste prokázaly obří odvahu, kterou opravdu nemá každý. A za to si zasloužíte náležité uznání.

Tenhle rozhovor by ale neměl být monolog, a tak když si přiznáme všechny ty vtíravé výčitky, druhým krokem by měla být odpověď. Jak jsem mohla?

- Možná jsem se rozhodla ignorovat své tušení, protože jsem tak moc nechtěla ztratit letitou kamarádku. Protože bych se cítila hrozně sama.

- Možná jsem tak moc toužila po lásce, že jsem díky tomu dovolila despotickému partnerovi, aby se ke mně choval jako k hadru. Protože jsem se bála, že už si nikoho jiného nenajdu.

- Možná jsem tak moc nechtěla připravit své děti o otce, že jsem s ním byla, i když mě bil. Protože rozvod by děti mohl poznamenat. A všichni by na to koukali jako na moje selhání.

Ano, byla to chyba, to už v tuhle chvíli víme. Ale díky tomu, že pochopíme, co nás k tomu vedlo, přiznáme si všechny ty myšlenky a strachy, můžeme zabránit tomu, aby se ta samá situace opakovala. Nesmí však chybět ani náležité přijmutí našich strachů. Nesoudit se za ně, ale s láskou k sobě samým si věnovat práci na tom, abychom se jich zbavily.

Třetí bod pak navazuje na to, aby situace znovu neopakovala. Je to vlastně stejné, jako když se snažíme odpustit někomu druhému. Pokud si svou chybu uvědomuje a slíbí nám, že už se to znovu nestane, vznikne prostor, ve kterém začneme odpouštět. Pokud pak v nějaké situaci svůj slib dokáže, k odpuštění se přidá také ztracená důvěra. I u nás samých, jakmile se dostaneme do situace, kde bychom se mohly zradit, ale neuděláme to, rozpustí se i poslední semínko nedověry k sobě samé. A co víc, s každou další takovou situací začne nastupovat velmi silná sebeúcta.

Pokud bychom odpuštění samy sobě chtěly ještě více podpořit, existuje ještě ona známá metoda – dát tomu co se stalo nějaký smysl / nějaký přesah. Ve většině případů stačí i nějaký osobní přesah, že ty negativní emoce použijeme jako motor pro vyléčení všech starých ran a srovnání vztahu sama se sebou. A v těch obzvlášť těžkých situacích, může jít i o něco veřejného, jako například když žena, kterou surově bil manžel, založí organizaci na pomoc obětem domácího násilí.

Tady bych ale opět ráda něco zdůraznila. Někteří lidé (dost často viníci, kteří nedokážou unést tíhu vlastního svědomí), mají tendence v takových případech snižovat pachatelovu vinnu, protože přece „díky tomu, co ti udělal/a, pomáháš dneska druhým. Takže to vlastně od něj/ní tak špatné nebylo… Možná to byl osud.“ BYLO TO ŠPATNÉ.

Jestliže někdo někomu ubližuje či ho dokonce týrá, nese za to absolutně všechnu vinnu, která k tomu patří. Ano, sice to tihle lidé často dělají proto, že i jim kdysi někdo hodně ublížil, ale i oni pak stáli před volbou a zvolili si to zlo šířit dál. Fakt, že jejich „oběť“ dokázala z toho kýblu hnoje vytvořit něco dobrého a smysluplného, svědčí jen a jen o tom, že byla mnohem silnější než onen pachatel.

Než článek uzavřu, chtěla bych zmínit ještě jeden typ výčitek. Sice nutně nemusí souviset se zmiňovaným kontextem, ale lidé s nimi bojují velmi často. Mám na mysli výčitky za věci, které jsme nemohli změnit.

Často se mučíme myšlenkami typu: „Proč jsem jen nevyjela o pár minut dřív? – pak bych se té bouračce vyhnula. Proč jsem se jenom v tom obchodě zdržela? – pak bych přijela včas abych… Proč jsem mu/jí jenom volala, aby přijel. Kdyby se za mnou nevydal, neměl by nehodu.

Existuje jedna velmi moudrá myšlenka, která říká: „Naše výčitky za určité události pramení z naší neochoty přiznat si, že některé věci nemáme pod svou kontrolou. “Možná vážně všechny tyhle výčitky pramení ze strachu přiznat si, že některým věcem nedokážeme zabránit. A tak radši přijímáme zodpovědnost, která nám nepatří, mučíme se za rozhodnutí, o kterém jsme nemohly tušit, co způsobí, a pěstujeme v sobě strach udělat jakékoliv další rozhodnutí.

Nebudeme si nic nalhávat, uvědomění, že něčemu špatnému nedokážu zabránit je vážně na ***. Ale nespravedlivě se odsoudit ke zžírajícím výčitkám je horší. Není to vůči sobě sama vůbec fér a ani to nepomůže těžký zážitek zpracovat.

Často slýcháme, že máme volbu, jestli se staneme obětí a něco na tom rozhodně bude. Sice ne vždy dokážeme někomu zabránit, aby nám ublížil nebo aby se stalo něco špatného, ale jak se k tomu postavíme, to máme vždy ve svých rukách. Je jen na nás, abychom se rozhodly, jestli se tím necháme zničit, nebo se staneme ještě silnější. A třeba i dokážeme najít způsob, jak z toho vytáhnout alespoň něco dobrého. Ne, není to snadné. Ale každá z nás na to má – o tom nepochybuju! A odpustit sama sobě, je tím nejlepším začátkem.

Jak odpustit

foto: Zuzana Hrušková – Photography

AUTOR: Diana Průšová 2021