Temná strana ženy
„Paradox je v tom, že až když zpříma pohlédneme do těch nejtemnějších a nejděsivějších koutů vlastní duše, uvědomíme si, jak nádherné jsme.“
Každý člověk v sobě má svou temnou stránku. Temné místo ve své duši, které by nejraději skryl před světem a často i před sebou samým. Místo, odkud pramení nespravedlivá tvrdost, škodolibost, odsuzování… Na rozdíl od mužů mají ale ženy obvykle mnohem sofistikovanější způsoby, jakými se jejich temná stránka projevuje. A o co jsou sofistikovanější, o to jsou ničivější.
A tak nejen že žijeme s vědomím, že v sobě máme nepřítele, který nám komplikuje život, který nám mnohdy stojí v cestě ke štěstí, který ničí to, na čem nám záleží… Ale co by se pro všechna božstva stalo, kdyby se to dozvědělo okolí? Zjistili by, že nejsme dost dobré. Odsoudili by nás. A temnota se prohlubuje...
Myslím, že to absolutně nejdůležitější, co bych tímto článkem chtěla předat, je uvědomění, že v sobě žádného nepřítele nemáme. Své temné stránky nemáme totiž jen tak pro nic za nic. Každá jedna z nich vznikla v nějakém bodě našeho života, kdy jsme byly na dně, kdy už jsme nemohly dál. Tehdy jsme si je vytvořily, aby nás ochránily.
Jako například malá holčička, která moc touží po lásce rodičů, které se jí ale nedostává. Zatvrdila se, aby přežila. Nebo mladé děvče, které poprvé přepnulo televizní program z pohádek na večerní zprávy a nedokázalo snést všechno to utrpení, které se ve světě děje. A tak se odřízlo od své empatie, aby přežilo.
Žádná z našich temných stránek není naším nepřítelem. Naopak, snaží se nás ze všech sil chránit. Jenže bohům žel někdy až příliš vehementně. A dokonce i tehdy, kdy už jsme vyrostly a umíme se s problémy vypořádat jinak.
Prvním krokem by tedy nemělo být odsuzování svých temných stránek (odsuzování sebe sama), ale uvědomění a přijetí. Se soucitem si uvědomit, kdy každá jedna vznikla a jaké trauma se za ní skrývá. A s vděčností ji přijmout jako naši součást, která nám prokázala lví službu, aby se naše duše nerozbila na tisíc kousků.
Když tohle uděláme, stane se něco fascinujícího. Když o své temné stránce budeme vědět, budeme chápat proč a za jakým účelem vznikla, už nás nikdy nebude moci ovládnout. Až se příště znovu dostaneme do situace, kdy bude chtít nastoupit se svým štítem, poznáme ji a samy se budeme moci rozhodnout, jestli ten štít použít, nebo ne.
Dlužno ale zmínit jeden nedrobný detail. Pokud se podíváme zpříma na své temné stránky, neuvidíme jen je. Uvidíme i ta nezpracovaná traumata, hnisající rány, které i přes tu hromadu náplastí stále bolí.
Ano, zní to děsivě, není snadné otevřít dveře, které jsme už nikdy otevřít nechtěly. Bolí to jak čert. Ale stojí to za to! Na druhé straně těch dveří nečeká jen práce – rána, kterou je třeba láskyplně (!) ošetřit, ale hlavně láska k sobě sama, přijetí sebe sama a svoboda. Už nikdy žádný strach, podívat se sama sobě hluboko do očí, už nikdy žádný strach z těch kdysi na tisíc západů zavřených dveří. A místo hnisajících ran jen jizvy, které jsou pevnější a silnější než běžná kůže. Jizvy, které i nás samotné dělají silnější, než jsme kdy byly.

foto: Marketa Novak – Photographer
AUTOR: Diana Průšová 2020