Proč si s ním začínala? Aneb divoká žena vs. predátor

„Taková veselá a sebevědomá holčina to byla… Proč si vůbec s takovým hajzlem začínala?“
„Ženská, co žije s chlapem, který ji mlátí, je prostě blbá. Mně by se tohle nikdy nestalo! Já bych s ním vyrazila dveře hned.“
Ano, přesně tak to vypadá, když se žena setká s predátorem…

Jak už jsem jednou psala, nevěřím, že jsou lidé ve své podstatě špatní. Věřím, že většina těch „zlých“ lidí je spíše nešťastná. Přesto ale existuje skupina, kterou nejlépe vystihuje název Predátoři. Tvorové parazitující na druhých tím nejhorším způsobem. Ti, kteří, pod rouškou dobrých úmyslů a lásky, se námi snaží manipulovat, a to jen z popudu svého ega.

Ve starých dobách bychom od svých matek a babiček znaly pohádku o Modrovousovi (v její původní verzi) a brzy by nám došlo, že tenhle okouzlující muž není princ na bílém koni, ale predátor, který chce zahubit naši divokou svobodnou podstatu. Pochopily bychom, že tohle je to „první setkání“, které nám má dát cennou zkušenost. (Nu však víte – můžou nás tisíckrát varovat, že plotna pálí, ale dokud se nespálíme…)

Dnes tomu tak bohužel už není. Před jakýmisi „zlými muži“ jsme varovány jen velmi nekonkrétně, takže když na setkání s predátorem dojde, říkáme si: „Proč zrovna já musím narazit na takového hajzla?“ A kořeníme v sobě nedůvěru vůči mužům, aniž bychom si uvědomovaly, že tohle byl úplně jiný živočišný druh.

Větší problém ale je, že tím pádem ani nevíme, jak se predátorům bránit.

Když s ním roky žije žena (nebo jednoho vyžene a hned si do svého teritoria pustí druhého), která sama pochází z rodiny, kde predátor nebyl vyhnán – od mala byla učena, že takhle to chodí – nikdo se příliš nediví. Nazýváme to učebnicovým příkladem a z něj vyvozujeme jasné řešení: taková žena musí získat sebevědomí a sebeúctu.

Nojo, jenže ony do stejné pasti padají i ty z nás, kterým sebevědomí ani sebeúcta nechybí. Takže ten klíč je evidentně někde jinde, o něco hlouběji.

Ten klíč jsou naše nevyléčené rány. Největší slabina každého člověka a nejsilnější zbraň predátorů.

Léčit své rány často vypadá stejně lákavě, jako skočit do žumpy. No… občas v tom ani velký rozdíl není (ta raněná důvěra od to šmejda, co mě roky podváděl; ta rozbořená sebedůvěra kvůli matce, která mi ani jedinkrát nedopřála uznání; ten strach, že skončím sama…) a tak přes ně raději naskládáme tolik náplastí, že nakonec samy zapomene, proč nás ta tlapa nebo ocas bolí.

Jenže predátoři vidí nevyléčené rány dokonale a míří přímo na ně. Vědí přesně, co mají říct nebo udělat, aby nám dali iluzi, že umí tu naši bolest zahnat/utišit/vyléčit. Že právě a jedině oni jsou ten zázračný lék, který nás učiní šťastné. Stačí se jim jen oddat.

(Je to velmi zákeřný mechanismus. Když ta nádherná prvotní iluze vyprchá, přesvědčují nás, že je to námi. Že na sobě musíme změnit tohle a pak zas tamto a za měsíc si ještě nechat líbit toto… A my to děláme, protože chceme zas cítit to opojné „štěstí“. Až nakonec zůstaneme roztrhané na kusy, a namlouvat si, že jsme šťastné / takové to má být / je to jen fáze, je snazší, než si přiznat, co jsme se sebou nechaly udělat.)

(Nejen) proto je tak důležité své rány léčit. Najít je, vytrhnout jedovaté myšlenky (své vlastní i ty převzaté), s mateřskou láskou ovinout své bolavé srdce, dopřát si čas, aby zánět odezněl a kůže se zahojila.

Tím predátorům sebereme jejich moc. Ano, na poprvé nás můžou okouzlit velkými gesty a líbeznými slůvky, ale nebudou mít nic, čím by nás k sobě připoutali. Jakmile jednou zjistíme, co jsou zač, s nezájmem obejdeme jejich teritoria a budeme moci běhat po téhle džungli už ne jako kořist, ale jako svobodné a nezkrotné divoké ženy.

Zena vs. predator

foto: foto: Jana Pechlátová – Photography

AUTOR: Diana Průšová 2018