Ženy – sokyně nebo sestry?

Každá z nás je jiná. Jedna sní o velké rodině, další buduje firmu, jiná bojuje za ochranu své země a mnohé z nás děláme hned několik z toho najednou. Sny, touhy i cíle se můžou lišit, ale jedno nás spojuje. Všechny budujeme, pečujeme a chráníme. A protože vím, jak zatraceně těžké tohle všechno někdy umí být, vzdávám hold a úctu každé ženě – každé mé sestře!

Vztahy mezi ženami umí být opravdu jedovaté. Umíme mezi sebou válčit způsoby, které by strčily do kapsy leckterého vojevůdce. Dokážeme jedna druhé způsobit taková zranění, že i rána, která nás pošle na týden do nemocnice, by byla příjemnější. A navíc to svedeme tak obratně, že neukápne ani jediná kapka krve, nezůstane jediný důkaz o tom, jak moc nám bylo ublíženo.

Je tohle naše přirozenost? Patří k podstatě ženství bojovat s příslušnicemi stejného pohlaví? Ne. Rozhodně ne. To ví každá žena, která už zahodila zášť a nepřátelství vůči vlastním sestrám. Tak proč si, pro bohy, mezi sebou tak hrozně ubližujeme???

Jak to už s minulostí bývá, nikdy nezjistíme, jak a kdy přesně to začalo. Například bádání Riane Eisler nám dokáže vysvětlit mnohé (mimo jiné zkoumala, jak staré politické systémy, ve snaze odvrátit společnost od „staré“ víry – uctívání bohyně, začaly znehodnocovat a trivializovat ženské hodnoty a ženské postavení ve společnosti nastavily tak šikovně, že byly ženy nuceny soupeřit mezi sebou – geniální tah, abychom neměly čas bouřit se). Přesto, pokud jde o dávnou historii, 100% jistotu nebudeme mít nikdy.

S jistotou ale víme, že to trvalo minimálně stovky let. Stovky let nesměly ženy vlastnit žádný majetek a jejich jedinou šancí na dobrý život byl dobrý muž. A čím lepší muž to byl, tím lepší život ona žena měla. Dokonalý způsob jak nás postavit jednu proti druhé. Není k podivu, že tahle (nez)dravá soutěživost zasadila sesterství opravdu velkou ránu.

I dnes, kdy už pro nás muži nejsou jedinou cestou ke slušnému životu a celá ta soutěživost tedy postrádá smysl, cítíme její nemalé následky. Ještě pořád máme občas pocit, že musíme najít toho nejlepšího chlapa, nebo že on je jediná cesta ke štěstí. A ještě pořád vnímáme ostatní ženy jako rivalky.

Druhá velká rána bylo postupné zapomínání na starou moudrost. Díky tomu se totiž v našich duších mohlo rozprostřít něco, s čím neumíme zacházet, a proto to působí hotovou spoušť – žárlivost a závist.

Žárlíme na tu a tamtu, že má lepší práci, hezčí postavu. Vrčíme na svého muže, protože jsme přesvědčené, že ona se mu určitě líbí víc (tady zdůrazním, že rozhodně nemluvím o chvílích, kdy nás intuice varuje před partnerovu nevěrou). Ten pocit nás sžírá a ať se ho snažíme zadupat sebehlouběji, stejně vyleze. A jako vždycky sežere další kus našeho sebevědomí.

Je to šílený boj! Boj, který bolí. A může za to ona. Ta mrcha, která to způsobila – ta ženská, která stejně určitě bere nějaký prášky, když je tak štíhlá po dvou dětech, nebo určitě spí se šéfem, když povýšil zrovna ji… A tak se žárlivost a závist mění v nepřátelství. Tyhle emoce jsou zlo! Anebo ne?

Co kdybychom od svých babiček a matek už od mala slýchávaly, že tyhle „zakázané a špatné“ pocity, jsou naším skvělým služebníkem? Směrovka, která nám ukazuje, na co jsme cestou k životu, po kterém toužíme, zapomněly.

Není totiž lepší ukazatel toho, kde jsem sama sebe zanedbala, kdy jsem sešla z cesty za svými sny, že jsem přestala ctít sama sebe.

Například pokud zažárlím na ženu, která je krásně upravená, je možná na čase nechat muže, ať občas uvaří on, napustit si horkou vanu a zajít si ke kadeřnici. Pokud žárlím na ženu, která úspěšně podniká, nebylo by asi špatné zvážit, jestli je má práce opravdu to, co jsem od života chtěla. Žárlím-li na kolegyně svého partnera, je nejspíš potřeba zhodnotit, jestli náš vztah nebo moje vlastní sebedůvěra nepotřebují moji pozornost…

Ale nyní zpět k sesterství. Pravda, to, že na někoho nenahlížíme jako na rivala, samo o sobě žádný hlubší vztah nevytváří. Tak proč by to mezi ženami mělo být jiné? Proč bychom měly brát další ženy jako sestry?

Přiznejme si – ženy potřebují ve svém životě další ženy. Máme na svých bedrech tvoření nových životů a vychovávání nových generací. Se svým soucitem cítíme zodpovědnost pečovat o vše živé i celou přírodu. Máme přirozenou potřebu budovat pro ně lepší a bezpečnější svět. A i když nám muži mohou tuhle náročnou cestu výrazně usnadnit (poskytnout nám bezpečnou náruč, když se necítíme silné; svou strohou racionalitou mohou vrátit pořádek do naší rozbouřené mysli, když je toho prostě moc; jejich fyzická síla značně pomáhá při stěhování pračky, i udržet pořádek tam, kde slova a ploty nestačí…), pochopit nás může jen další žena.

Žena ví naprosto přesně, kolik různých pocitů se mnou zmítá, když vidím zanedbané kotě. Neznehodnocuje je! Chápe je. Žena ví, proč potřebuji láskyplný dotyk. Žena ví, proč potřebuji péči a proč potřebuji pečovat. Žena ví čeho a proč se bojím. Žena ví, proč i přesto jdu dál. Žena ví, kolik mám v sobě síly, a přesto chápe, jak těžké jsou občas i ty zdánlivě nejjednodušší kroky. A nikdo jiný než žena nepochopí, co opravdu znamená rodit, potratit, menstruovat, být v přechodu… A proto ženy jsou a vždy budou mé sestry!

Zeny: sokyne nebo sestry?

AUTOR: Diana Průšová 2017